Cyklu objektů, obrazů a kreseb, které vznikají přibližně od roku 2003, zvolil autor název podle hrdinky dramatu „Hamlet“ od Williama Shakespeara.
Pro toto téma využil autor výrazové vlastnosti různých materiálů, jako ocel nebo transparentní pryskyřice kterou může prostupovat světlo a jistým způsobem takto hmotu znejistit a dokonce ji produchovnit.
Výchozím modelem pro vysoce leštěnou nerezovou ocel byl sádrový reliéf vodní hladiny, ze které vystupují rysy Oféliina obličeje (zatím poslední objekt z cyklu Ofélie). Postavením reliéfu do svislé polohy se vodní hladina stává hranicí dvou dimenzí, kterou dívka prostupuje.
Sádrový reliéf byl nejdříve naskenován 3D skenerem a pak byl 3D frézou přenesen do kusu nerezové oceli. Poté byl reliéf vyleštěn, včetně soklu, který je svými zrcadlovými plochami součástí výrazu celé kompozice.
Převedením reliéfu do leštěné nerezové oceli tak do objektu vstupuje i celý okolní prostor, který se v něm odráží.
Obrazy, které se v objektu zrcadlí, se stávají účastníky Oféliina dramatu. Její tvář se střídavě ztrácí, zjevuje, ožívá, probouzí se a pak i usíná se ztrácejícím se večerním světlem.
